Velmi osobní zpovědi světoznámého psychiatra a autora Irvina Yaloma a jeho ženy Marilyn, která umírá na rakovinu. Jaké to je čelit vlastní smrtelnosti? Jak zvládat odchod blízkého člověka?
Knihu O smrti a životě u nás pořídíte ZDE.
Takže taková je moje současná situace: Marilyn, má milovaná manželka, nejdůležitější osoba na světě od mých patnácti let, trpí vážnou nemocí, a můj vlastní život mi připadá nebezpečně křehký.
A přesto jsem kupodivu klidný, téměř vyrovnaný. Jak to, že se nebojím? Pokládám si tu divnou otázku pořád dokola. Většinu svého života jsem byl fyzicky zdravý, a přesto jsem se vždy do určité míry potýkal s úzkostí ze smrti. Myslím, že hnacím motorem mého výzkumu, psaní o úzkosti ze smrti a neustálých snah přinést úlevu pacientům čelícím smrti byl můj vlastní osobní strach. Ale kam se teď ten strach poděl? Odkud vyvěrá můj klid, když smrt se kvapem blíží? Jak dny míjejí, naše trápení pomalu ustupuje do pozadí. S Marilyn trávíme dopoledne usazení vedle sebe vzadu na zahradě. Obdivujeme okolní stromy, držíme se za ruce a vzpomínáme na společný život. Připomínáme si spoustu našich cest. Dva roky na Havaji, kde jsem sloužil v armádě a bydleli jsme tam na nádherné pláži Kailua, potom rok akademického volna v Londýně, další půlrok života poblíž Oxfordu, několik měsíců v Paříži, další dlouhé pobyty na Seychelách, Bali, ve Francii, Rakousku a Itálii. Když se vynoříme z těch nádherných vzpomínek, Marilyn mi stiskne ruku: „Irve, nic bych neměnila.“
Z celého srdce s ní souhlasím.
Oba máme pocit, že jsme žili naplno. Ze všech myšlenek, které nabízím pacientům bojícím se smrti, není žádná mocnější než představa života prožitého tak, že není čeho litovat. Marilyn a já ničeho nelitujeme – žili jsme naplno a odvážně. Dbali jsme na to, abychom si nenechali ujít žádnou příležitost k něčemu novému, a teď nám zbývá z neprožitého života už jen kousek. Marilyn si chodí do domu zdřímnout. Chemoterapie jí odsává energii, takže hodně přes den spí. Opřu se ve svém čalouněném lehátku a přemýšlím o mnoha pacientech, kteří ke mně chodili, protože je přemohl strach ze smrti – a také o mnoha filozofech, kteří hleděli smrti přímo do tváře. Seneca před dvěma tisíci lety řekl: „Člověk není ochoten umírat, pokud právě začal žít. Musíme směřovat k tomu, abychom měli dost odžito.“ Nietzsche, tvůrce nejmocnějších vět, řekl: „Žít bezpečně je nebezpečné.“ Na mysl mi přichází další Nietzscheho věta: „Mnozí zemřou příliš pozdě, a někteří zemřou příliš brzy. Zemřete v pravý čas!“
„Zemřete v pravý čas.“ Je těžké to vyhnat z hlavy. A pak se mi vybaví další nietzscheovská věta: „Co se stalo dokonalým, všechno, co je zralé – chce zemřít. Všechno, co je nezralé, chce žít. Všechno, co trpí, chce žít, aby mohlo zrát, radovat se a toužit – toužit po tom, co je dál, výš, zářivější.“
Ano, to mi také něco říká. Zralost – to sedí. Zralost je přesně to, co Marilyn i já teď prožíváme.