Působivý český román nabízí hutnou atmosféru severských thrillerů i filmový spád drsných kriminálek. Pochmurná zimní krajina Novohradských hor na počátku 90. let. Ostnaté dráty zmizely. Dvěma mužům s temnou minulostí končí celoživotní kariéra, mladému knihovníkovi se naopak otevírá možnost změnit svůj život. Jejich osudy spojuje tajemná titulní soška. Postupně se tak odhaluje příběh, který sahá až do 19. století a do nějž jsou zapleteni i další obyvatelé vsi Černé Domky.
Knihu u nás pořídíte ZDE.
Vždycky to chtěl vyzkoušet. Už od té doby, co mu ten zázrak poprvé ukázali. Zavřel jedno oko, zalovil v kapse a přiložil si malý, černý a velmi lesklý předmět před druhé, kterým pak pohlédl přímo do ostrého lednového slunce. Nic. Není divu, že v tom ještě před sto lety skladovali léky.
„Neprojde tím světlo, můžeš s tím hodit o zem, a nic se tomu nestane.“
Tehdy mu na to řekl, že to samé umí beton nebo železo. „Beton nebo železo nevypadají jako drahokam vyřezaný z meteoritu.“
Žvanit, to on uměl, ušklíbl se poručík Gabriel Šturc při vzpomínce na svého přítele Františka Hejnu. Žvanit, oblbovat, stavět ze slov celé vesmíry. Šturcovi to nechybělo, ačkoli ho Hejnova smrt pořád trochu mrzela. Jenže co mohl v takové situaci dělat jiného, uklidňoval se, zatímco mu nad hlavou kroužily vrány.
Černá soška ho nepřestávala fascinovat. Žena s unaveným výrazem v rozevlátém plášti. Z jedné strany celkem běžný dekorativní výjev. Když ji ale člověk otočil, pochopil pravou podstatu umělcova záměru. Na druhé straně se jí totiž plášť vzdaloval od těla natolik, že bylo vidět pod něj. Žena byla nahá. Neměla pod pláštěm nic, jen odhalená žebra.
Nějaký skrytý vzkaz? Ale pro koho? Pro něj? Nebo snad pro…
Sklopil zrak.
Prošel, stálo vyryto na šedivém hraničním kameni, který se mu smál do tváře jako věčná připomínka jeho vlastní neschopnosti, zatímco se opuštěným horským průsmykem jako had ve vysoké trávě plazilo ticho, pomaličku ho obkružovalo a utahovalo mu kolem krku smyčku až k naprosté nesnesitelnosti.
Drsný povrch s rozšklebeným nápisem měl jediný účel, ponížit ho. Hejna tady seděl a tesal a tesal, i když věděl, že ho každou chvíli může odhalit hlídka a rozstřílet ho na cucky jako už tolik jiných. Věděl to nejlíp, býval jedním z nich. To odhodlání. Ta chuť nechat mu tady tohle jedno slovo, kterým bylo řečeno vše. Tiché a nenápadné. Ale když na něj člověk pohlédl, začalo křičet.
Všechno se mu to v poslední době vracelo. Pomalu to začínalo dávat smysl. Jako když člověk vstoupí po desetiletích na starou půdu utopenou v pološeru a v krabici najde něco opravdu hodně starého. Z jiné doby. Nabité vzpomínkami. Takové věci mají kouzelnou moc odemykat dávno zatlučené komory paměti.
Viděl starého hraběte v otrhaných vězeňských hadrech, kterému svit měsíce naporcovaný kovovým mřížovím v okně řezal vyhublé rysy tváře do zrůdné dřevěné masky. Znal ho jen z vyprávění, ale takhle si ho představoval. Slyšel cvaknutí pojistky staré hraničářské pistole v potemnělé chodbě důstojnických ubikací. Cítil pach vzrušeného potu. A na prstech ho hladil chladný povrch černého skla. Toho ďábelského vynálezu, který požírá světlo i lidské životy.
Co má zůstat skryto, nechť je zataveno do hyalitu.
Každý si zaslouží druhou šanci. Tys jí pohrdl. Já si teď jdu pro tu svou. Ledabyle kopl do kamene a povytáhl si límec tmavě hnědého důstojnického kabátu vysoko ke krku. Do hor se naplno opřela zima.
