Zkuste si představit, že jste na sále a stojíte nad nemocným člověkem, jehož srdce budete za chvíli operovat. Co by vám v tu chvíli běželo hlavou? Mysleli byste víc na pacienta, na sebe, anebo snad na někoho, koho milujete? Báli byste se? Možná za dveřmi sedí někdo, kdo čeká na každou vaši chybu, a třeba je to váš bývalý přítel. Lékaři Burian Kremnický a Daniel Kryl právě takové situace řeší. Sledujeme proplétání jejich kariér i osobních životů a na pozadí proměňující se společnosti s nimi zažíváme velké úspěchy, ale i chvíle, v nichž se jim jejich vlastní osud vymyká z rukou…
Čtyři soustředěné oči a před nima skla brýlí. Na hlavách chirurgické čepice a obličeje zakryté maskami. Na zpocených zelených halenách a kalhotách olověné zástěry chránící před agresivními paprsky rentgenového záření, a ještě nad nimi tenké operační pláště a rukavice.
Nikdo nemluví a dnes dokonce nehraje ani jejich oblíbená hudba z osmdesátých let minulého století. Šero hybridního sálu má navodit uklidňující atmosféru, ale prudké světlo vycházející z růžice nad stolem a směřující na operační pole zvyšuje všem přítomným tep. Burian se sklonil nad otvorem v pacientově hrudníku, upravil světlo nad sebou, aby dobře viděl do lidských útrob, odhrnul šedorůžovou zkolabovanou plíci a odhalil nažloutlou trubici. „Aorta,“ zamumlal. Pak palcem a ukazovákem osahal její přední stěnu a zjistil, kde je nejvhodnější místo k tomu, aby do ní pronikl. Z předchozích vyšetření věděl, kde by to asi mohlo být, ale za desetiletí práce na sále si zvykl na to, že věří jen tomu, co sám vidí nebo cítí. A ještě něčemu nebo spíš někomu věří. Podíval se na muže vedle sebe.„Myslím, že to půjde. Sáhni si tam taky, ať víš, do čeho jdeme,“řekl kardiologovi.
Daniel vložil prsty do operačního pole. Neviděl přesně, kam sahá, ale jemnými pohyby se dotýkal aorty a snažil se najít místo na její přední stěně, kde neucítí tvrdé aterosklerotické pláty. „Je to tam, kde jsme to viděli na cétéčku.Až to obšiješ, tak to píchnu, zavedu vodič, ty uděláš incizi a pak tam šoupneme zavaděč,“ zopakoval sled několika příštích kroků. Na okamžik zavřel oči. Pokud by právě nyní udělali nějakou nepředloženost nebo chybu, tak se dostanou do těžké situace. Vlastně ne oni, to pacient dýchající v tu chvíli pouze svou levou plící by náhle začal bojovat o své bytí, protože krev stříkající z aorty by s sebou odnášela nejen červené krvinky, ale i cosi víc – jeho život.
Na sále znají takovou situaci dobře. Rudé gejzíry vystřikují vysokým obloukem nad nehybné ležící tělo a postupně plní hrudník, čímž zakrývají zdroj krvácení, a veškerý personál na vteřinu ztuhne, aby hned poté vyrazil do záchranné akce. Jeden z operatérů dá prsty na otvor v nejdůležitější tepně v těle, druhý odsává a sálová sestra podává šití, kterým se vše zastaví. Daniel otevřel oči. Musí se soustředit a nemyslet na to, co se stát může, ale co se stát má.
Burian zatím jemnými, téměř neznatelnými pohyby obšíval pomocí dlouhých nástrojů budoucí otvor v aortě kdesi hluboko v pacientově hrudníku. Nedělal ani jeden pohyb navíc. Vše vypadalo, jako kdyby celý svůj život zasvětil přesnosti, psychické vyrovnanosti a virtuozitě rukou. Daniela to uklidnilo. Pokud i on svůj díl práce odvede stejně dobře, tak se muž na stole nemusí o svůj osud obávat…
Článek vyšel v magazínu Luxor v listopadu 2021.
