První tělo našel běžec na okraji městského parku v roce 1998. Dítě leželo na zemi – bledé, uškrcené, s fialovými stopami po sevření silnými prsty na krku. Vyšetřováním je pověřen detektiv Stan Mitchell, který ale navzdory bohatým zkušenostem a přirozené houževnatosti nenachází dostatek vodítek. Vrah přezdívaný Obr beze stopy mizí v mlhavých ulicích skomírajícího města… V březnu 2013 se začínají znovu ztrácet děti a policejní veterán Stan Mitchell musí spojit síly s mladou inspektorkou Sarah Berkhampovou, aby se mezi starými i současnými případy pokusili najít souvislost. Oba je ale tíží minulost, a než se postaví děsivému Obrovi, budou muset čelit vlastním démonům. Přečtěte si ukázku z thrilleru Obr z mlhy, od autora oceňovaného bestselleru Útočiště.
Neděle, 17. března 2013
Policejní vůz č. 18 vyjel z podzemního parkoviště centrály a odhodlaně vyrazil do detroitských ulic. Přivítal ho prudký déšť. Bičoval ho svými slzami, zapřísahal oba cestující, aby se nenořili ještě hlouběji do hrůzy, našeptával jim, ať se vrátí do pohodlného, přívětivého života, který už přitom neexistoval.
Sarah Berkhampová sledovala okénkem město. Podvečerní vlhké a slábnoucí světlo ho přikrývalo temnou dekou, v domech se nesměle rozsvěcely bludičky.
Její kolega Stan řídil, klel při každém zdržení v provozu.
Spěchali.
Po týdnu pátrání.
Po mnoha nocích, kdy slídili po stínu Obra, aniž o něj zavadili.
A hlavně, ano, to hlavně, řekla si Sarah, když znovu pomyslela na naléhavé pohledy rodičů, životy, které zmizely naprosto beze stopy.
Clonou deště se zahleděla na rozkomíhané obrysy Eastpointe, předměstí, kde vyrůstala. Tenkrát tam ještě nebyly opuštěné domy s okny a dveřmi zatlučenými plechem. Tenkrát se za zdmi ještě daly tušit šťastné a naplněné životy. Detroit jen zářil. Sousedské vztahy byly naplněné přísliby na budoucnost beze stínu. Potom se ze všech okolo staly tyhle komíhavé a skomírající bludičky. Z jejích přátel. Sousedů. Známých. Z tváří, které denně potkáváme, ale všimneme si jich, teprve když zmizí, když nás trkne jejich nepřítomnost.
Všeobecný pocit opuštěnosti se nevyhnul ani téhle části města, ostatně Sarah dobře věděla, že není jediný důvod, aby tomu bylo jinak. Bylo jí jen líto, že ulice jejího dětství se podobají hřbitovu: tichým alejím, podél nichž se tyčí stavby zbavené života.
Jako náhrobní kameny pro obry.Jeli ještě asi deset minut, dokud jim na křižovatce s Ryan Road řidič hlídkového vozu nenaznačil, ať zastaví. Sarah vystoupila a okamžitě zapomněla na déšť. Utáhla si popruh neprůstřelné vesty, která jí ještě trochu víc sevřela hrudník, ověřila si, že má nabitou pistoli, a hlídkujícího policisty se zeptala:
„Je někdo vevnitř?“
„Ano, paní inspektorko,“ potvrdil mladý důstojník, z bundy mu crčely pramínky vody, jak na ně čekal v lijáku. „Obrys postavy v obýváku. Sedí v křesle, dvacet minut bez pohybu. Ostřelovači mají náhled na displeji a potvrdili totožnost.“
„Půjdu dovnitř. Vy se mnou,“ nařídila Stanovi, který přešlapoval vedle a už by se do toho nejraději pustil. „Ostatní počkají, až budeme oba v domě, teprve potom zasáhnou. A ať se krotí. Chceme ho živýho, jinak nemáme šanci najít děti,“ dodala ještě.
Důstojník vychrlil příkazy do vysílačky a taky si ověřil, že má nabitou zbraň.
Z konce ulice ho strnule pozorovala smečka divokých psů. Ani se nehnuli, navzdory proudům vody, které se nepřestávaly lít shůry, jako by čekali na nějakou událost, jež by zdůvodnila, proč jsou tady, uprostřed téhle potopy světa. Vychrtlé kostry se naposledy oklepaly a s chlupy přilepenými k vystouplým žebrům zmizely v dálce.
Dřív museli někomu patřit, pomyslel si policista a pohlédl opačným směrem, zadíval se na druhý konec ulice, do míst, kde se rozplynuly obě postavy.
Sarah se Stanem se prosmýkli za opuštěné dřevěné domky. Přihrbili se pod náporem deště, nyní jako by jim napovídal, ať si pospíší. Přeskočili živý plot, přebrodili bláto v sousední zahradě se starými, vegetací napůl pohlcenými hračkami, zírajícími k obloze, minuli příslušníka SWAT, klečícího jedním kolenem na vlhké zemi a sledujícího cíl optikou pušky.
Tady je to, hvízdl ledový vichr Sarah do ucha.
Promočení na kost tiše došli k domu a podél zdi zamířili k verandě Simona Duggana. Dolehl k nim zvuk puštěné televize. Naposledy mrkli směrem k podpůrnému týmu.
Stan se přesunul na druhou stranu chatrných dřevěných dveří a ustoupil o krok, aby je mohl vyrazit.
Žádná výzva ani upozornění.
Kapitán se vyjádřil jasně: „Živýho.“ Neupřesnil, v jakém stavu. To znamená, podle toho, jak ho Sarah zná, že ti, kteří přijdou jako první, mu můžou na čtvrthodinku pořádně zatopit, aniž by se museli obávat obvinění z „přehnané horlivosti ve službě“.
„Seberte mi toho hajzlovskýho Obra z mlhy a dostaňte z něj, kde jsou děti.“
Stan se rozpřáhl a ramenem vrazil do dveří, zapraštěly jako lámající se kosti. Sarah se vrhla hned za ním, s napřaženou pistolí křičela, ať se uvnitř nikdo nehýbe. Rozzuřený déšť venku bodal svými ledovými ostny desítku ozbrojených postav, které se hrnuly do Obrovy sluje.
***
Muž zůstal sedět v křesle, nebyl překvapený ani nevzdoroval. Zdvihl ruce, nechal je nehybně nahoře, policisté už zatím vnikali do všech místností v domě. Sarah počkala, až mu nasadí želízka, teprve pak sklopila poloautomatickou pistoli. V obýváku bylo vedro k zalknutí a páchlo to tam zatuchlinou. Na podlaze ležela hromada krabic od pizz, plechovky od limonád, v televizi běžel pořad pro děti.
Ucítila slabost. Z nitra domu slyšela kolegy vykřikovat to, čeho se nejvíc bála: „Nic zvláštního!“ Žádná těla, ani mrtvá, ani živá, žádné přesvědčivé indicie. Následující domovní prohlídka, kterou provede technický oddíl, určitě přinese něco, čím budou moct aspoň trochu nakrmit státního žalobce, zatím však nemají vůbec nic.
Žádné děti.
„Kde jsou?“
Simon Duggan zdvihl oči od podlahy, zadíval se na Sarah a mírně se usmál. Jeho kulatý obličej by mohl působit laskavým dojmem, ovšem jeho dospělé mohutné tělo radilo, aby zůstala ve střehu. Inspektorka si proto udržovala odstup, ale byla dostatečně blízko, aby slyšela, co jí Obr pošeptal, když mu z přivřených očí začaly stékat slzy.
„Pomozte mi. Jste moje vykoupení.“
Chtěla ho nechat zopakovat, co řekl, vyrušilo ji však zakašlání. Uviděla Stana ve dveřích, stál a nehýbal se, došlo jí to. Na tenhle den čeká tolik let. On to byl, kdo se jako první setkal s těly, která Obr z mlhy rozhazoval v ulicích. Taky za to draze zaplatil. Zaslouží si, stejně jako všichni rodiče, svůj díl pomsty. Sarah se naposledy podívala na muže, který se tak záhadně vyjádřil, a vyšla z obýváku do vlhkého chladu verandy.
Z promáčené země stoupala provoněná mlha, bolestně, jakoby zatížená okolními neštěstími. Sarah si zapálila cigaretu, kterou jí nabídl jeden z členů SWAT, kouřila a pozorovala okolí. Všimla si, že tenhle dům je v ulici jediný obydlený. Všude kolem byly jen zpustlé trávníky, oprýskané nátěry a zrezivělé houpačky. Konec jejího světa se nemohl odehrát v lepších kulisách. Když rány v domě utichly, vyfoukla kouř k nebi a Obrovi z mlhy šeptem odpověděla: „V tomhle městě už není žádný vykoupení, pro nikoho.“ Odhodila nedopalek a vrátila se dovnitř hledat děti.
„Ano,“ potvrdí později před členy etické komise detroitské policie, „když nad tím tak přemýšlím, tak přesně v tý chvíli se to všecko podělalo.“
