Daniel má plán, cosi jako deník o budoucnosti, který si píše do sešitu s černými deskami. Občas ho běh života donutí, aby v deníku zalistoval zpátky, pár drobností upravil, z některých předsevzetí slevil, přesto však prožívá život, o němž je přesvědčen, že je úspěšný a svým způsobem i šťastný… Průměrný index štěstí je obdivuhodný portugalský román o nezdolném optimistovi, který bojuje do posledního dechu za důstojný život i štěstí těch, které miluje. Navnaďte se ukázkou:
Takže naděje ještě existuje, poznamenal Alípio.
Ne. Takhle přesně se lékaři nevyslovili, namítla Doroteia Marquesová.
Tomu nerozumím. Hýbal přece prsty. Slyšel vás a pohnul prsty.
Lékaři tvrdí, že je to normální. Stává se to často. Jde o nervové impulzy, samovolné reakce… Nevím, jak se tomu říká odborně.
Potichoučku rozmlouvali v přítmí mikrobusu, Alípio za volantem, ona vedle něj. Já jsem jel na sedadle za nimi, mezi Mateusem a Flor, a když jsem otevřel oči, mohl jsem zezadu rozeznat jejich siluety, čelem ke světlometům aut na silnici.
Ramena se jim lehce pohybovala v rytmu slov. A za okny noc. Všudypřítomná noc. Byl to příjemný pocit, Almodôvare, cestovat v mikrobusu, jako by celý svět byl uhnětený z temnoty. Světlo od nás žádá přespříliš. První půlhodinu na dálnici jsem podřimoval, ale pak jsem je zaslechl, jak si povídají, a tak jsem na sobě nedal nic zdát a naslouchal. Mateus, Flor, Vasco a Xavier spali. Nebo možná ne. Možná také jenom předstírali, že spí, a všechno slyšeli. Na tom nesejde, já už jsem stejně nedokázal určit, co bylo lepší. Alípio na okamžik sundal nohu z plynu, motor zavibroval a mikrobus zpomalil. Alípio zamručel, takové zadržované zanaříkání. Znovu ho rozbolela noha. Pak opět sešlápl pedál a po chvilce mlčení zašeptal: Lékaři to tvrdí, aby vám nedávali falešnou naději. Ještě hodně toho může dopadnout špatně. Hromada otazníků. Určitě je tu hromada otazníků. Ale, ksakru, spousta lidí přece přijde k sobě i po kómatu, které trvá několik dní, dokonce týdnů. Doktoři pouze řekli, že chtějí počkat. Příští týden mu udělají další testy a rozbory. A pak se rozhodnou, jestli se má odpojit od přístrojů.
Hýbal prsty. Vždyť přece hýbal prsty. Určitě musel něco chtít. Něco nám říct.
Ne. Nemusel.
Neztrácejte naději.
Nechci mít naději.
Ale proč?
Chtěla jsem ho naposledy vidět a říct mu sbohem. Bylo to pro mě velice důležité. Teď se cítím smířená. A naději už nepotřebuju.
Naději člověk potřebuje neustále.
Ne vždy. Kvůli nadějím je náš život plný nedostatků. Není dobré, když se člověk každé ráno probudí a má před sebou život plný nedodělků.
Takže už nevěříte možnosti, že se váš bratr znovu postaví na nohy?
Nevěřím. Kdyby se to stalo, budu šťastná. Ale naději do toho už nevkládám.
Na několik minut se odmlčeli. Očima do mě vstoupila černota noci, nejdřív mi zatemnila hlavu a pak se zmocnila zbytku těla. V tu chvíli Doroteia Marquesová řekla: Hodně jsem myslela na to, co jste udělali – šest lidí projelo půlku světadílu, aby mi pomohlo vidět bratra. A já nedokážu najít vysvětlení, které by dávalo smysl. Není žádné vysvětlení. Vypadá to skoro jako výmysl. Vím, že vám nikdy nebudu schopna oplatit, co jste pro mě udělali. Moje štěstí je ale skutečné, a proto jsem vám celou svou duší vděčná.
Na taková slova jsem čekal, Almodôvare. Do té chvíle jsem si toho nebyl vědom. Jakmile to řekla, pocítil jsem obrovskou chuť ji obejmout a také jí poděkovat. Protože její slova dodala naší cestě smysl a svým způsobem vdechla čerstvý smysl i životu, který jsme ještě měli před sebou.
Pokusil jsem se rozeznat, jestli jsou děti a Xavier vzhůru. Strašně jsem si přál, aby to taky slyšeli. Bez těch slov totiž možná nikdy opravdově nepochopí, co jsme tam vlastně pohledávali. Nikdo se však ani nepohnul. Bylo slyšet, jak dál klidně a vyrovnaně oddechují.
Do Ženevy jsme se vrátili kolem druhé ráno. Chtěl jsem, abychom šli spát do hotelu, kde jsem rezervoval tři pokoje. Doroteia Marquesová však opět naléhala, ať zůstaneme u ní. Bylo velice pozdě a já jsem v sobě nenašel sílu, abych jí odporoval.
Alípio se vysoukal z mikrobusu. Kulhal. Podíval se na mě, pokusil se usmát, ale nemohl. Xavier vypadal jako přízrak. Než jsme vyrazili z Marseille, zakázal jsem mu, aby polykal další prášky, a v důsledku toho se mu v obličeji začaly objevovat známky divokého absťáku. Flor a Vasco odnesli spícího Mateuse do výtahu a pak i do postele. Já jsem se zhostil kolečkového křesla a odtlačil Doroteiu Marquesovou domů, přestože jsem byl úplně vyčerpaný. Almodôvare, byl na nás pohled jako na houf vojáků po bitvě. Přitom jsme nevěděli, jestli jsme v tom boji zvítězili, nebo prohráli.
Probudil jsem se. Kralovalo hluboké, přívětivé ticho, nikoli však v okolním světě, spíš v mé hlavě. Bylo časně ráno, něco málo po sedmé. Flor, Mateus a Vasco ještě spali. Vylezl jsem z postele, sedl si na podlahu a na klíně spustil počítač. Otevřel jsem internet a připojil se na stránky, odkud byl přístup na hru s drůbežárnou. Pak jsem si založil uživatelský účet.
Za půl hodiny se probudil Mateus a přisedl si ke mně. Nejdřív se podíval na obrazovku, pak na mě, a nakonec se zeptal: Co děláš?
Budu chovat slepice, odpověděl jsem.
Kniha vyšla s podporou Evropské unie, v rámci projektu Kreativní Evropa, zaměřeného na podporu menšinových evropských jazyků.
