Křehká krása foukaného skla vás uchvátí stejně jako osudy tří hlavních hrdinek stejnojmenného románu. Sledujte bez dechu jejich společnou cestu za splněním snu o svobodě a nezávislosti. Ochutnejte z románu:
Když zemřela matka, bylo Johanně jedenáct let, Ruth devět a Marii sedm. Celý rok mohly v noci spát jen tehdy, pokud Joost nechal v jejich pokoji svítit lampu. Každý večer – takříkajíc místo modlitby – jim vyprávěl, jaká krása je to pro matku nahoře na nebesích. Dívky přesto každou noc střídavě vstávaly, aby se na otce podívaly. Nejvíc ze všeho se obávaly toho, že by je mohl opustit i on. Díky jeho jemnocitu a trpělivosti tento strach pozvolna pominul. Teď ji chtěl někdejší strach znovu bezezbytku opanovat, ale tentokrát mu Johanna čelila. Láskyplně se zahleděla na otcův obličej osvětlený pouze svitem svíček. Roky, během nichž z ní Joost vychoval silnou ženu, by se neměly promarnit.
Joost Steinmann, „žabař, který se nezmohl na kluka“. Kdysi se mu to jeden ze štamgastů v hospodě odvážil vmést do tváře, protože počal jen tři dcery, ale žádného syna. Muž si odnesl domů takový monokl, že na oko celý týden neviděl. „Nač bych potřeboval syny?“ opakoval Joost pořád dokola.
„Mám přece svoje hudrmanice!“ Tak nazýval Ruth, Marii a ji.
Johanna nasucho polkla.
Zadívala se na něho a pohladila ho po tváři. „Ještě nevím, jak budeme pokračovat,“ zašeptala tiše. „Ale jedno ti slibuji!“ Ruka ji na chladné kůži pálila a nebylo pro ni snadné ji tam nechat ležet. „Neuděláme ti ostudu. Jestli se na nás shora podíváš, budeš na svou rodinu pyšný!“
***
Johanna bezmocně spustila ruce do klína. „Upřímně řečeno, já fakt nevím, co se se mnou děje,“ zopakovala. „Otec je teď přesně pět týdnů po smrti, a mně už to připadá jako celá věčnost. Nemáme ani čas na něho vzpomínat! Každé ráno odcházíme z domu za tmy, a když se večer vracíme, je už zase tma. A to ještě není vyprané prádlo, uvařené jídlo, všude je prach a chladno!“ Podívala se na Petera tak vyčítavě, jako by za všechny trampoty mohl právě on.
„Najednou to už není náš teplý domov vonící pečenými bramborami. Vstát, jít do práce, vrátit se domů, usnout – k ničemu jinému se nedostaneme. A to všechno za pár marek, kterých je na život málo a na smrt zbytečně moc…“ Pozvolna ji však zlost opouštěla. Znovu se unaveně opřela o teplou zeď u kamen.
To, že Heimer je starý držgrešle, mu nemusela říkat. Peter ještě nikdy nezažil, že by Wilhelm dal číšnici u Černého orla navíc třeba jen jeden jediný krejcar. A nejeden večer v týdnu setrval u jediné sklenice piva, jako by si druhou nemohl dovolit. Ale čím měl Johannu utěšit? Bylo to opravdu zlé – Steinmannovy dcery musely být v podstatě rády, že vůbec dostaly nějakou práci, ať už mzda za ni byla sebeskrovnější. Cítil, jak se v něm něco křečovitě sevřelo. „Je-li to opravdu tak nízký plat, tak se přece na Heimera vykašli! Pojď ke mně a pomáhej mi! To, co vydělám, uživí i dva lidi.“
Konečně to ze sebe dostal! Napětím přestal dýchat.
Když mu na to Johanna neodpověděla, dodal: „A mám přece taky ještě svou práci ve sklárně.“
Dvakrát ročně, během takzvaných zážehů, se rozžhavily ve sklárně na Hüttenplatzu velké pece. Od září do konce roku a potom zase od března do léta musel Peter vyřizovat své objednávky ve večerních a nočních hodinách, protože přes den byl zaměstnaný v huti. Na papíře se mohl dokonce honosit titulem „sklářský mistr“, ale v každodenním životě to vypadalo tak, že v huti neměl ani přidělené pracoviště, ani nezaměstnával tovaryše, jak to kdysi bývalo u sklářských mistrů běžné. Před mnoha lety patřila sice jeho rodina k nejzámožnějším v celé vesnici, ale kvůli příliš početným synům v předchozích generacích zůstal Peterovi a jeho mezitím zesnulému bratrovi na papíře už jen minimální podíl na hutích. Peter věděl, že si to Johanna také uvědomuje.
Zavrtěla hlavou. „Nezlob se na mě, ale spolupracovat s tebou by nebylo nic pro mě. Vždyť já ani nesnesu pohled na to, jak do takového oka vkouzlíš rudé žilky – hned mi z toho běhá mráz po zádech!“ Usmála se. „Myslím, že tvou profesi může dělat jen člověk, který ji miluje jako ty. Moje přítomnost by ti nejspíš víc vadila, než pomáhala.“
V tom má asi pravdu, uznal Peter v duchu. Lidé, kteří potřebovali jeho pomoc, byli většinou zoufalí a spílali svému osudu. Mnozí měli bolesti a nevyrovnali se s tím, že budou mít pouze jedno oko. Nebylo vždy jednoduché přimět je k tomu, aby mu začali důvěřovat. A navíc výroba umělých očí nebyla nic jednoduchého. Pro něho to znamenalo víc než sklářství – přistupoval k tomu jako k umění. A přesto platilo, že jakkoli svou profesi miluje, rozhodně z ní nezbohatne.
***
Následující týdny plynuly jako voda. Johanna si tak brzy zvykla na nový pracovní rytmus, že si už ani neuměla představit, že by nepracovala v Sonnebergu a právě u Strobela. Nesmírně se vždy těšila na víkendy v Lausche a užívala si každou minutu s Marií a Ruth, ale stejně tak se pokaždé nemohla dočkat pondělí. U Strobela byl každý den jiný. A ačkoli se pořád učila něco nového, připadala si často ještě hloupá a nepoučená, což však uměla dovedně skrýt. Zřejmě za to mohlo okázalé sebevědomí, s nímž Friedhelm Strobel naprosto samozřejmě vycházel z toho, že Johanna zvládne jakýkoli úkol. Zpočátku měla velký strach, když ji – jako v případě hamburských obchodníků – rovnou hodil do vody. Během dalších týdnů se však její nejistota začala vytrácet. Strobel jí dodával novou sebedůvěru, ovšem způsobem, který Johanně ne vždy zcela vyhovoval.
„Zákazníci jsou jako děvky,“ prohlásil jednou. „Jsou ochotni jít s každým. Jestliže nic nepodnikneš ty, udělá to někdo jiný.“ Přitom vrhl na Johannu přísný pohled. „U zákazníka si můžeš dovolit všechno, opravdu všechno – jen jedno ne: nechat ho odejít bez uzavřeného obchodu.“ Ta slova zazněla tak vehementně, že se Johanna ani neodvážila zeptat na důsledky takového chování. To ovšem neznamenalo, že by se neodvažovala vůbec na nic zeptat. Pravdou byl pravý opak: Kdykoli při prodejním rozhovoru zaznamenala nějakou zvláštnost, bez váhání ji následně probrala se Strobelem.
„Proč jste zase odložil ty vyřezávané dřevěné lžíce, které se tak líbily panu Hallwegerovi? Vždyť by si jich bez velkého přemlouvání koupil nejméně dva tucty,“ chtěla například vědět, jen co dotyčný obchodník z Kostnice opustil obchod.
Strobela její otázka očividně potěšila a odpověděl: „Prodávat znamená neustále dávat a…“ – zde následovala jedna z jeho oblíbených dramatických pomlk – „brát!“ Když viděl Johannin nechápavý výraz, rozpřáhl paže a vysvětlil: „Zákazník nesmí mít nikdy pocit, že celý svět se točí jen kolem něho a jeho peněz.“ Zazubil se. „Když v něm naopak vzbudím dojem, že moje zboží je hodnotnější než jeho peníze, pak se v mých rukou změní ve vosk: bude stejně vláčný a poddajný.“ Prohnaně se na ni podíval. „Proč bych mu měl prodávat banální dřevěné lžíce, když stejně ochotně vydá víc peněz za ty drahé perleťové?“
Děvky! Vosk v jeho rukou! Brrr! Ačkoli jeho přirovnání byla velmi chytlavá, Johanna si přála, aby Strobel nepoužíval pořád slova vzbuzující ošklivé představy. Nevěděla, jestli za to mohou jeho prodejní schopnosti nebo obhroublá přirovnání, ale od té chvíle se sama pokoušela odhadnout zákazníka už na prahu. Je to člověk, který se bleskově rozhoduje? Nebo spíš váhavec? Přeje si levné zboží, nebo jedinečné drahé kusy? Povede s ní rozhovor, nebo ji bude povýšeně ignorovat? Čím déle se této hře věnovala, tím častěji byl její odhad správný.
***
„Cože jsi udělala?“ Johanně div nevypadly oči z důlků. Nevěřícně zírala na arch papíru, který jí Ruth podala.
„Byla jsem v Sonnebergu a ukázala panu Woolworthovi Mariiny koule,“ zopakovala Ruth. Wanda jí v náruči šťastně zavrkala.
Marie se smála ještě blaženěji než Ruth. Poskakovala sem a tam jako malé děcko.
„Ty pořád ještě nechápeš, co se děje? Ten Američan chce od nás koupit šest tisíc koulí. Šest tisíc!“ Zachichotala se. „Sama tomu pořád nedokážu uvěřit!“ Vytrhla Johanně smlouvu z ruky. „Ale tady to stojí černé na bílém!“
Johanna se zničehonic cítila velmi zahanbeně. Povaluje se celé dny tady nahoře v pokojíku, jako by trpěla nějakou strašlivou chorobou. Utápěla se ve vlastním utrpení jako poslední zoufalec – a venku život nabíral stále rychlejší obrátky!
Ruth u Woolworthe? Toho Woolworthe?
Smlouva na šest tisíc koulí?
„A já naivka jsem si myslela, že se setkáš s Thomasem!“ Při tom pomyšlení si připadala ještě trochu hloupěji.
„Tak proto jsi dnes nešla do práce!“ obrátila se k Marii. „Chtěla jsi počkat na Ruth a její novinky.“
Ruth a Marie si vyměnily významný pohled.
Zdálo se, že obě snad puknou vlastní důležitostí.
Johanna se podívala na Ruth, jako by svou sestru viděla dnes poprvé.
„Je obdivuhodné, že sis na to troufla!“ Zhoupla se oběma nohama z postele. Okamžitě se jí z prudkého pohybu zatočila hlava. „Upřímně řečeno, nevím, jestli bych se toho odvážila!“
„Přitom jsi vlastně z nás tří jen ty obchodnice!“ Ruth se na ni podívala s nepřehlédnutelnou pýchou.
Jakmile se Johanna postavila na nohy, nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. Ruth a Marie se opíraly o dveře a vypadaly tak, jako by počítaly s tím, že Johanna co nevidět opět zaleze do postele.
Její sestry! Steinmannova děvčata.
„Nebojte se, já si už nelehnu,“ ujistila je Johanna, zatímco shledávala ošacení. „Jestli se má naše ženské hospodářství rozjet, musí tento lenošivý život skončit!“
To, jak zhluboka si Ruth a Marie oddechly, bylo slyšet ještě o pár domů dál.
