Na ponurých lávových polích nedaleko Reykjavíku stojí popraviště. Z místa, kde dřív končily životy odsouzenců, je dnes turistická atrakce. Nebo spíše byla – až do chladného rána, kdy byl na šibenici po desítkách let nalezen oběšený muž. Co na první pohled vypadá jako sebevražda, se však ukáže být něčím mnohem zlověstnějším – oběšený muž má přímo uprostřed hrudi zaražený hřebík. Jak s vraždou souvisí opuštěný čtyřletý chlapec a kolik lidí je ve smrtelném ohrožení, musejí Huldar a Freyja opět vypátrat ve zběsilém závodu s časem. Přečtěte si Popravu, nový thriller islandské královny krimi.
Křupání pneumatik na štěrku. Pak prudké škubnutí, jak auto nečekaně zastavilo a smýklo Helgim na zadním sedadle, až se tváří odřel o hrubou zapáchající tkaninu. To nemohlo být jeho auto. Pomalu otevřel jedno oko a zjistil, že je tma. Řidič vzápětí rozsvítil světlo na stropě a Helgi uviděl nepořádek na podlaze: zmačkané plechovky od pití, prázdné pytlíky od brambůrků, použité ubrousky, dvě zlomené cigarety a obal od párku v rohlíku. Poslední dobou jsou taxíky opravdu nechutné. Ale možná to nebylo taxi. Nesvezl ho někdo? Nenasedl v centru k někomu do auta? Nebylo by to poprvé, kdy Helgi udělal v opilosti něco, co by ho ve střízlivém stavu ani nenapadlo.
Myslet bolelo. Hlavou mu projela ostrá bolest, žaludek se zlověstně zhoupl a v následující minutě už dávil. Vyzvracel se na sedadlo, protože posadit se bylo nad jeho síly. Soudě podle zápachu to nebylo poprvé. Bože, co to pil? Obvykle se vyhýbal dryákům, po kterých by mohl skončit v tomhle stavu. Ale určitě za to mohl alkohol. Ten pocit otupělosti a zmatenosti znal až moc dobře, jen se takhle nezřídil už roky.
Když přišla další dávivá křeč, Helgimu se nějakým zázrakem podařilo posunout hlavu na okraj sedadla a nakyslý obsah žaludku vyvrhl na podlahu. Výsledný nepořádek na hromadě odpadků byl tak odpudivý, až raději zavřel oči. Z předního sedadla zaznělo zaúpění a následovala smršť hlasitých nadávek. I v podroušeném stavu Helgi pochopil, čeho se týkají. Nikdo nestojí o poblité auto.
Dveře u řidiče zaskřípaly a otevřely se, pak se hlasitě zabouchly a nadávky utichly. Světlo na stropě zhaslo a auto se znovu ponořilo do tmy. Potom na štěrku zašustily kroky, dveře u Helgiho se rozletěly dokořán a dovnitř se nahrnul čerstvý vzduch. Žaludek se trochu zklidnil a s tím částečně přešla i bolest hlavy. Byla to nepopsatelná úleva, ale moc dlouho si ji neužil. Někdo ho hrubě popadl za rameno a zatáhl za něj. Helgi hodlal protestovat, že takhle se s ním nesmí zacházet, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Jako by mu někdo odřízl nervy, které spojují mozek a jazyk.
* * *
Tělo se zhouplo ve větru a opsalo půlkruh nejprve na jednu a potom na druhou stranu. Huldar odvrátil oči, když se zase ukázal modrý obličej s děsivě černým vyplazeným jazykem. Hlavu měl muž svěšenou k hrudi, jako by se díval na své nohy a divil se, kde ztratil jednu botu. Zmíněná bota ležela uschovaná v plastovém pytli v dodávce forenzních techniků a čekala na analýzu, třebaže nikdo nepředpokládal, že by mohla nějak osvětlit příčinu této smutné sebevraždy. Nicméně policie při sběru materiálu dodržovala standardní procedury, i když nakládání s botou bylo tentokrát v podstatě to jediné, co proběhlo podle předpisů.
Huldar se otočil od mrtvého muže a rozhlédl se po rozeklaném terénu Gálgahraunu. Lávový tok se zformoval před mnoha tisíci lety, dávno předtím, než na Island vkročila lidská noha, a zemi ještě vládla polární liška. Huldar tady několikrát absolvoval policejní výcviková školení, během nichž se stručně seznámil s historií lávových polí. Jejich neobyčejně drsný rozeklaný vzhled měla na svědomí láva, která se valila přes močály u pobřeží, přivedla bahno k varu a zpola ztuhlé pláty lávy začaly vybuchovat. Vznikly pukliny, krátery, kamenné věže a nekonečná džungle výstupků a hrbolů, kam se člověk podíval. Ani mechový koberec, který v průběhu staletí porostl lávový proud, nedokázal drsný vzhled krajiny zjemnit. Byla bezútěšná a zneklidňující.
„Divný místo na to, aby se tu člověk chtěl oběsit, nemyslíš?“ poznamenal Huldar a podíval se na kolegu Gudlaugura.
„O nic podivnější než kterékoliv jiné.“ Gudlaugur stále ještě zíral na muže visícího na oprátce. „Aspoň si mohl být jistý, že ho nenajde nikdo z jeho blízkých. Podle mě to vysvětluje, proč si vybral tohle místo.“
„Možná.“ Huldara to nepřesvědčilo. Celá operace by vyžadovala neobyčejné úsilí. Bylo to zatraceně daleko od silnice a trám, který posloužil jako šibenice, musel vážit, podle odhadu jeho školeného oka truhláře, tak tunu. Huldar by v posledních minutách svého života dělal raději tisíce jiných věcí, než se tahal s těžkým trámem přes lávová pole. Ale s Gudlaugurem se o své pochyby nepodělil. Zdálo se, že se mladík do dnešního nedělního rána probral s pořádnou kocovinou: zarudlé oči, neučesané vlasy, cumlání jednoho lékořicového bonbonu Ópal za druhým. Nebyl v takovém stavu, aby při té vzácné příležitosti, kdy vůbec otevřel pusu, dokázal čelit nesouhlasu.
Huldar se otočil zase zpátky ke dvěma skalním věžím, které trčely z lávového pole a svíraly mezi sebou hlubokou průrvu, a pozoroval kolegy lámající si hlavu nad tím, jak oběšence dostanou dolů. Provaz byl uvázaný na trámu a bylo jasné, že jakýkoliv pokus o jeho uříz nutí skončí pádem těla, při kterém hrozilo, že se roztříští o ostré kameny. Pochopitelně by tělo raději dostali dolů nepoškozené. Erla stála přímo pod oběšencem, gestikulovala nahoru, a přitom volala na policisty, kteří vylezli na skalní útvar z druhé strany. Snažili se plnit její povely, ale jedna věc byla vydat povel, když stojíte dole na zemi, a druhá ho splnit, zatímco nejistě vrávoráte na úzkém trámu. Vypadalo to, že Erle každou chvíli dojde trpělivost a pustí se nahoru, aby jim předvedla, jak to mají udělat. Po tak nesmyslném cvičení by nakonec byla ještě podrážděnější než teď.
Napsat komentář