Pandemie je další případ komisaře Sharka a Lucie Hennebelleové. V oblíbené ptačí rezervaci z neznámého důvodu uhyne několik labutí. O pár hodin později někdo nedaleko Paříže zavraždí muže a jeho psa a v blízkém rybníku se najdou zohavené ostatky čtyř těl. A mezitím se ve Francii začíná šířit neznámý kmen chřipky. Jak to spolu souvisí? Je snad vše součástí něčího psychopatického plánu? Na scénu přichází komisař Sharko a Lucie Hennebelleová. A tentokrát půjde o hodně – o záchranu celého lidstva…
Francka Sharka překvapila ta spousta lidí, kteří se hemžili v domě a v bytě Séveriny Caraylové. Sousedi vystrkovali hlavy ze dveří a na policisty a techniky v kombinézách volali stále stejnou otázku: „Co se stalo?“ Policisté se snažili chovat co nejdiskrétněji, ale vzhledem k jejich počtu to šlo dost těžko.
V posledních dvou dnech měl Franck pocit, že se všechno urvalo ze řetězu a teď se to řítí nemilosrdným tempem. Riziko pandemie neznámého druhu chřipky a teď sebevražda jedné zaměstnankyně pařížského Pasteurova ústavu. Jako kdyby se začaly kácet kostky domina a nedaly se zastavit.
Došel na odpočívadlo před bytem, v němž se drama odehrálo, a ukázal průkaz policistovi, který hlídal dveře. Lucie, Nicolas, Bernard Casu, člen jiného týmu kriminální brigády a nějaký chlap, kterého Sharko jakživ neviděl, hovořili v rohu obývacího pokoje. V ostatních pokojích se pohybovali technici ve sterilních oblecích. Fotografie, odběry otisků, léky v plastových sáčcích jako důkazní materiál… Na pohovce seděla se skleničkou vody v ruce mladá žena s velice krátkými vlasy. Zvedla k němu oči plné smutku.
Nicolas Bellanger si poručíka všiml a představil je.
„Francku, tohle je Alexandre Jacob, šéf imunologického oddělení a týmu mikrobiologů v Pasteurově ústavu. Tady Bertrand nám trochu pomůže, dokud se Robillard a Levallois nedají do pořádku.“
Sharko mu pevně stiskl ruku. Sedmačtyřicetiletý Bertrand Casu obvykle pracoval s jiným týmem kriminalistů. Byl to intelektuál, ale měl rád i práci v terénu. U policie sloužil už sedmnáct let, z toho většinu času ve finančním oddělení. Stejně jako Sharko i on měl na sobě oblek, vestu a jemnou tmavě hnědou kravatu, která se hodila k jeho světlým vlasům a modrým očím. V minulosti už spolupracovali a vzájemně se respektovali.
Nicolas ukázal na ženu sedící stranou.
„A tohle je Amandina Guérinová. Pracuje v oddělení pana Jacoba. To ona našla tělo a zavolala nás.“
Amandina ho pozdravila pohledem. Sharko udělal totéž. Krásná žena, dost vysoká, s mléčně bílou pletí. Vypadala, že je ještě v šoku. Sharka napadlo, proč má na obličeji papírovou roušku. Vrhl pohled na Lucii a potom se vrátil k Nicolasovi.
„Sebevražda léky, pokud jsem to dobře pochopil…?“
„Zdá se, že ano. Třiatřicetiletá Séverina Carayolová pracovala pět let jako laborantka v imunologickém oddělení Národního protichřipkového centra a jako první analyzovala subtyp H1N1, který někdo – a vědci teď už mají naprostou jistotu – vypustil v kantýně Justičního paláce.“
Ukázal Sharkovi rozlepenou obálku.
„Tohle měla u sebe na posteli.“
„PROMIŇTE. To je všechno, co napsala?“
Bellanger přikývl. Písmo bylo roztřesené a slovo napsané jen s obtížemi. Carayolová už musela být na druhé straně, omámená medikamenty. Jacobovi začal zvonit mobil. Omluvil se a poodešel stranou, aby mohl přijmout hovor. Vypadal, jako by kráčel po řeřavých uhlících. Byl nervózní a obličej měl strhaný.
„Všechno, ano, ale vyvolává to spoustu otázek. Komu je ten vzkaz určený? A hlavně – má její sebevražda nějakou souvislost s tím, co se teď děje? Protože je to všechno velmi znepokojivé. Podle pana Jacoba měla Carayolová permanentní přístup ke kmenům chřipkových virů. Manipulovat s nimi a analyzovat je – to byl její každodenní job.“
Amandina vstala a přešla k nim.
„Nemůžu uvěřit, že by se do něčeho takového zapletla.“
Dávala si pozor, aby zůstávala v prostoru vymezeném techniky.
„Znala jsem ji dobře, studovaly jsme spolu a chodily jsme spolu občas na oběd. V posledních týdnech za sebou měla těžký rozchod. Možná se z něj nevzpamatovala.“
„Nebojte se, všechno prověříme. Nevadilo by vám, kdybyste si teď promluvila s poručicí Henebellovou? Chtěla by vám položit pár otázek.“
Amandina se podívala na Lucii a přikývla.
„Dobře.“
„Můžeme jít do kuchyně,“ navrhla Lucie. „Je tam stůl a dvě židle…“
Vrátil se Jacob.
„Budu muset odejít, musím koordinovat spoustu věcí. Všude se něco děje. Virus, média… Zůstaneme samozřejmě v kontaktu a Amandina vám bude k dispozici pro případ, kdybyste se se mnou nemohli spojit.“
„Budeme vám samozřejmě muset položit pár otázek ohledně Séveriny Carayolové. A musíme mluvit i s těmi, kteří s ní denně pracovali. Navštívíme taky její laboratoř. Bezpochyby ještě dnes.“
„Chápu, připravím všechno na vaši návštěvu. Musíme být mimořádně opatrní a vystavit vám povolení, abyste se do laboratoří dostali.“
„A co virus? Jeho šíření… Je něco nového?“
„Všichni herci zdravotnické scény jsou zmobilizovaní. Pořád se snažíme určit, nakolik byla kantýna zasažena, a maximálně zabránit dalšímu šíření.“
„Dá se vůbec ten virus zastavit?“
„Mezi ptáky ne. Co se týče Justičního paláce, tam se to každou další minutou komplikuje. V tuto chvíli testujeme chování viru, jeho nakažlivost a schopnost kontaminace. Děláme spoustu výpočtů a statistik… Snažíme se izolovat nakažená místa, stavíme kolem nich bariéry, abychom se pokusili vir zastavit. Varujeme, rozdáváme léky…“
Nicolas přikývl, ačkoliv si nedokázal představit, jak by se dal takový mikrob zastavit. Ale v tomhle oboru se nevyznal a potřeboval vědět, co mají jeho lidé dělat.
„Dobrou zprávou je, že virus neobsahuje genetickou výbavu podobající se španělské chřipce z roku 1918 ani chřipce z pandemií z let 1957 a 1968. Jinak řečeno, není to žádný velký zabiják lidí. Je naopak velmi citlivý na antivirové léky, které jsou k dispozici a které rozešleme lékárnám, pokud to bude zapotřebí.“
„Tak je to vždycky.“
„Nemocné žádáme, aby zůstali doma, aby nosili roušky, aktivizujeme všechna profesionální zdravotnická zařízení a ošetřující personál. Odborníci pracují na vytvoření vakcíny, hlavně kvůli ptákům. Produkci milionů dávek přes lékárny posílím. Práce bude vyžadovat několik měsíců, až do fáze testů a produkce. Vakcína nebude hotová hned.“
Těsně předtím, než odešel, dodal:
„Z celého srdce si přeji, aby Séverinina smrt neměla nic společného s tím, co se děje. Byla to diskrétní a přímočará holka. Nikdy neudělala nic špatného. Je to katastrofa v katastrofě, ať se na to díváme jakkoliv. Pro nás, pro Pasteurův ústav, pro lidi z biologické bezpečnosti…“
Když odešel, Nicolas vyndal elektronickou cigaretu.
„Pořád si představuju, co by se dělo, kdyby byl ten virus smrtelný. To mi nahání strach… Jo, mám pár novinek o Robillardovi a Levalloisovi.“
„Jak jim je?“
„Levallois se cítí trochu líp. Robillard je na pozorování v nemocnici, má čtyřicítku horečku a je úplně groggy. Přesto se mu podařilo ze sebe dostat pár slov: Chyťte toho zkurvysyna nebo něco takového.“
Důstojník z identifikačního oddělení dal pokyn k odnesení mrtvoly. Nicolas, který nesnášel zástupce prokuratury, rozkaz potvrdil.
„Okamžik,“ řekl Sharko.
Zamířil k ložnici. Pach smrti se začínal šířit všude. Mrtvola ležela uprostřed postele. Vypadalo to, že Carayolová moc nekrvácela. Rty a nehty měly fialovou barvu. Sharko přelétl pokoj pohledem, nasál atmosféru a zařadil ji na stranu 242 svého Duševního zápisníku hrůz. Aspoň že Séverině Carayolové zakryli obličej. Oba pohřebáci čekali ve dveřích.
„Můžete ji odnést.“
O pár vteřin později zmizelo tělo v černém pytli a zamířilo do Ústavu soudního lékařství. Za chvilku se ocitne v pečlivých rukách Paula Chénaixe, který se o něj už postará. Sharko nebyl schopen říct, jestli se skutečně jedná o sebevraždu, nebo je za tím ještě něco jiného. Vrátil se do obýváku.
„Třiatřicet let. Smutné.“
„Je to smutné, ano. Zůstaneš tady a prohledáš to tady s Bertrandem. Musím se vrátit na šestatřicítku.“
„Dobře.“
Nicolas ukázal na počítač stojící na stolku.
„A o počítač se nestarejte, pošlu sem pro něj technika. Tamhle taky leží mobil, ale je zaheslovaný. Musíme prozkoumat její data. Vzhledem k tomu, co byla zač…“
„Jasně. Ale chtěl jsem si s tebou promluvit o tom druhém případu.“
„O jakém případu?“
Sharko probodl Nicolase pohledem.
„Aha, ty tvoje kostry…“
„Moje kostry, jo.“
„Něco nového?“
„Jen něco málo.“
„Zavolej mi. Promluvíme si o tom.“
A vzápětí zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Sharko a Casu počkali, až z bytu odejdou technici. Pak se pustili do práce.
Séverina Carayolová ztratila právo na soukromí. Ačkoliv několik členů týmu onemocnělo chřipkou, motor kriminálního oddělení ze šestatřicítky neztratil nic ze své účinnosti a rozjel se na plné obrátky.
A musel vytáhnout z minulosti oběti úplně všechno.
Napsat komentář