„Svou poslední knihu Deník Libora Podmola 2 jsem vydal před pěti měsíci a pro mou velkou radost se těší značnému zájmu. Recenze od vás čtenářů mi opravdu dělají radost. Ono vydat a napsat takovou knihu není zas tak úplně sranda… O tom vám může vyprávět hlavně moje žena, jež musela zvládat domácnost, zatímco já se doma každé dopoledne po cvičení či ranní józe zavíral do pracovny a makal na dokončení své druhé knihy,“ píše Libor Podmol v prologu své právě vyšlé třetí knihy. S radostí vám přinášíme ukázku z knihy Moje cesta na Dakar, z kapitoly o loučení se Srí Lankou.
PROČ ZROVNA SRÍ LANKA
I když se to poté, co jste si přečetli nejzásadnější zážitky, které mi utkvěly v hlavě, může zdát trochu pošetilé, Srí Lanku jsem si zamiloval. Asi hlavně pro skvělý počasí (zrovna když je u nás nejhnusněji, je na Srí Lance nejkrásněji – což má taky něco do sebe), teplý oceán a čerstvé kokosy na pláži. A asi i proto, že jsem byl tak nějak daleko od spěchající evropsko-americké civilizace plné mobilních aplikací. Možná i pro ten pocit, když sjedete svoji první větší vlnu. Možná pro ten klid, který pociťujete v šest hodin ráno při východu slunce, když si na pláži zahříváte ramena pro surfing. Možná pro ten pocit, kdy chvíli sedíte na surfu uprostřed obrovského oceánu a vedle vás vykoukne z vody želva větší, než jste kdy viděli v pražské zoo. Možná ale i proto, že tu mám víc času na děti. Že si tu děti hrajou víc s pískem než s mobilem. Možná je to těmi buddhistickými slavnostmi, sochami a chrámy. Možná právě kvůli těm lidem, kteří vlastní málo, vědí málo, ale vlastně toho mají kolikrát víc než my. U nich jsou totiž láska, štěstí a víra stále na prvním místě. Bohužel u nás v civilizovaném světě jsou to kolikrát penízky.
Myslím, že už zhruba od svých pětadvaceti let jsem v období splínů vždy polemizoval nad tím, zda by nebylo lepší utéct z toho hektického evropského světa a otevřít si malý bárek někde na tropickém ostrově.
Daleko od sociálních sítí, spěchu, stresu a neustálé honby za penězi. Možná to i udělám, ale už to nebude ten důvod, který jsem měl v pětadvaceti, když jsem chtěl před vším utéct. Nyní, o deset roků později, už jen nechci nikam spěchat.
Naspěchal, napadal a nastresoval jsem se už dost.
Na Srí Lance jsem si asi uvědomil, že tady po nás nakonec zůstane jen náš odkaz. Jo jo, až naše fyzické tělo odejde, zbude tady po nás jen náš odkaz. Může to být cokoli, ale jde nám o to, aby si nás lidé pamatovali i potom, co naše tělesná schránka odejde. Je to takový náš boj o nesmrtelnost. Proto někteří z nás stavějí obrovské stavby, píšou básně, zakládají velké rodiny, snaží se dosáhnout velkého bohatství, vše jen proto, aby si na nás lidé vzpomněli i dlouho poté, co už tu nebudeme.
Já si myslím, že život je od toho, abychom v něčem vynikli. Protože každý z nás je jedinečný. Je jedno, jestli sestřička v nemocnici, hasič, sportovec, zedník, řidič, či podnikatel. Každý umí něco. Však jak to bylo v kultovním filmu Pekařův císař a Císařův pekař: „Ty umíš to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.“ Protože každý z nás je originál a všichni dohromady tvoříme svět.
Náš jeden společný svět.
Klid a pohoda na Srí Lance
Tenkrát mi na Srí Lance docvaklo, že opravdu chci jet rallye Dakar. A začal jsem dle toho konat. Vypustil jsem do vesmíru, že do toho jdu. To vám chci říct. Jestli máte ještě nějaký sen či životní cíl, přestaňte o tom jen mluvit a snít jako já o své rallye kariéře. Začněte jednat. Tím vyšlete signál do vesmíru, že to doopravdy chcete, a uvidíte, že se kola osudu roztočí. Možná vás hodí úplně na jinou výhybku, ale bez akce není reakce. A bez toho, abychom pracovali na svých snech, ať už jsou jakékoli, by byl život stereotypní nuda. A nuda je podle mě přesný opak významu slova život.
A tak balíme naše totálně narvaný tašky zpátky domů. Tejpuju si svou pobitou končetinu, která se v tom vlhkém prostředí ne a ne zahojit. Popravdě jí ke konci taky dávám pěkně zabrat. Jsou to poslední dny týhle skvělý dovči a já je nehodlám prosedět v koutě. A tak si to při zpátečním letu pěkně vyžeru. Když máte hnisající nožku zavřenou patnáct hodin v botě, k tomu ty lety, kde vám i v plném zdraví natékají nohy… No zážitek. Děti zpáteční let zvládnou skvěle.
Libor Podmol se svými předešlými knihami
Nezapomenu, jak si Josh v půl páté ráno na letišti v Dubaji objednal nachos a uprostřed kousání usnul.
Doma je ještě sníh, pěkná zima, ale taky náš domov, náš pes, naše rodinka a kachnička se zelím spolu s plzničkou…
Napsat komentář