Všichni jsme zvířata, jen se dokážeme jinak vyjadřovat. Ale mají-li primáti a další zvířata emoce, a jak je projevují, o tom se vědci stále přou. Více prozradí Mámino poslední objetí.
Někdo se možná otřese, když jiný tvrdí, že jsme také „pouhá“ zvířata. Tedy, že my lidé nejsme ničím nadřazeni svým blízkým i vzdálenějším zvířecím příbuzným. Ano, máme větší a hbitější mozky, vyvinuli jsme artikulovanou řeč, písma, jazyky, technologie. Jednoduše řečeno jsme stvořili civilizaci. Ale i šimpanzi, naši úplně nejbližší bratranci, mají svou hierarchii, dorozumívací prostředky, sváry či rodinný život. Někteří vědci, jako nizozemský zoolog a primatolog Frans de Waal, zacházejí dál a říkají, že šimpanzi rozumějí i humoru a souznění s člověkem. Jiní si klepou na čelo s vysvětlením, že všechno podobné jednání je pouze pudové. Čtenáři se zájmem o vědění a lidoopy si mohou nyní udělat vlastní názor díky knize Mámino poslední objetí.
Jsme-li natolik chytří, abychom pochopili, jak chytrá jsou zvířata, na to se autor ptá hned v úvodu této výjimečné publikace. De Waal vypráví příběh šimpanzice Mámy a její rodiny, díky nimž definitivně pochopil, že člověk není jediným druhem, jenž má schopnost cítit a vyjadřovat lásku, strach, nenávist, stud, vinu či empatii. Příběh začíná dojemnou vzpomínkou na autorova přítele, primatologa Jana van Hooffa, jež uvozuje i název knihy samotné. Van Hooff se šel rozloučit do klece s šimpanzí matriarchou Mámou, těsně předtím, než zemřela. A Máma ho tehdy zcela spontánně objala. Šimpanzi samozřejmě všechno dělají jinak než my, ale právě na jejich příkladu se můžete naučit být vnímavější k lidem a vůbec celému světu kolem nás.
Frans de Waal rozdělil svoje studie na několik okruhů a seznamuje tak čtenáře postupně s tím, proč a jak se šimpanzi usmívají, jak cítí empatii, co dělají v případech studu, jestli jsou schopni pomsty a jakými cestami se dostávají k moci ve skupině. Publikace Mámino poslední objetí rozhodně není první svého druhu. Zkoumání primátů a jejich sociálních vazeb se věnovali i jiní, např. slavná Jane Goodallová či Roger Fouts, jenž měl jedinečnou možnost prožít velkou část života s Washoe, šimpanzicí, která si podmanila více než 350 výrazů z amerického znakového jazyka, a své znalosti předala také adoptivnímu synovi Loulisovi. Následnicí Washoe se pak stala gorilí dáma Koko, která se naučila dokonce více než 1000 výrazů, a díky nim navíc vyjadřovala své emoce nebo si pojmenovávala živá koťátka.
Vše toto dokazuje, že primáti rozhodně emocemi vládnou, pouze jim musíme porozumět. Mámino poslední objetí vás vezme na tak úžasnou výpravu, že po dočtení zatoužíte najít a otevřít aspoň deset dalších knih a ponořit se do vlastního zkoumání. Autor vypráví a vysvětluje lehce, srozumitelně a napínavě, navíc knihu doplnil o vlastnoruční ilustrace.
Možná se nepustíte na dráhu primatologa, ale určitě si díky této knize rozšíříte obzory a naučíte se lépe číst a sledovat nejen lidské tváře.
Helena Herynková
Napsat komentář