Bylo krátce před půlnocí, tma jako v pytli a strážníci Rambousek a Jiříček se dohadovali, kam zajedou na svačinu. Několik hodin dřepěli ve služebním voze a shodli se, že by to chtělo pauzu na protažení svalů a nějaký dlabanec.
Vtom zachrchlala vysílačka a Rambousek, který řídil, si povzdechl. Zase něco! A přitom to vypadalo na klidnou noc. „Slyšíte mě? Vítek viděl chlápka v červené bundě, který hodil kámen do výlohy cestovní agentury v Mostecké. Výloha vydržela, ale je otázkou času, kdy se sklo vysype.“
Vítek byl kolega, který obsluhoval kamerový systém. Chlápek v červené bundě byl nejspíš vtipálek, který se už několik týdnů baví tím, že rozbíjí výlohy. Ne, nevybírá si cíleně, naopak to vypadá, že rozbije tu, kterou má po ruce. Městská i státní policie zuří, veřejnost se baví a novináři mu přezdívají Fantom.
Rambousek šlápl na plyn. Jiříček si skepticky pomyslel, že Fantom na ně určitě čekat nebude. Prosvištěli kolem parku a málem to vzali přes záhony s tulipány. Rambousek si naštěstí na poslední chvíli uvědomil, jak je městská rada háklivá na vandalismus a ničení výzdoby města.
V Mostecké zastavili přímo před výlohou. Nikde nikdo. Vytáhli foťáky, pořídili pár fotek a dohadovali se, jestli mají zavolat státní policii. Co kdyby to byl pokus o loupež?
„My jsme to viděli,“ ozvalo se od popelnic. Mluvčí měl nakřáplý hlas, i když Rambousek by spíš použil výraz vychlastaný. Před popelnicemi se objevily dva velké stíny a strážníci pochopili, že mají co do činění s bezdomovci.
„Já jsem nějakej Béďa,“ zahuhlal ten menší. „Sedíme tady a popíjíme, když přiběhl vysoký chlap. Měl něco v ruce a hodil to do výlohy. Ani nezastavil a hned běžel dál.“ Jiříček se zeptal, zda by ho dokázali popsat. „Nooo, jak vidíte, tak lampy stojí za prd. Ale byl štíhlý a měl něco červeného.“ Druhý bezdomovec si naopak myslel, že byl nízký, tlustý a měl hnědý svetr.
Vtom zase zachrchlala vysílačka. Rambousek si chtěl ulevit, ale ovládl se. „Dělej! Jedeme! Další výloha, tentokrát u nádraží.“ Nádraží bylo jen o tři ulice dál, takže to Fantom měl blízko. Ano, mohl to být někdo jiný, ale že by tu o půlnoci běhalo po městě víc šílenců, co hází kameny do výloh?
Tentokrát jim štěstí přálo. Přímo do náruče jim vletěl vysoký chlap v hnědém svetru. Byl zadýchaný a řítil se k nim od Mostecké. No, nebylo to od něj příliš chytré, ale jak dobře věděli, ne každý zločinec má IQ jako profesor Moriarty.
Vypadal na bezdomovce. Oblečení měl zválené, svetr mokrý a místy posetý žlutými skvrnami. Byl celý rozježený a zapáchal, jako by se týden nemyl. Třásl se po celém těle a ruce schovával za záda. Že by další kámen?
Strážníci zvažovali, co teď. Můžou si dovolit odvléct ho k bezdomovcům, aby ho identifikovali? Nebylo by lepší zavolat policisty a zbavit se případu? Jen ať si ho identifikují sami. Na druhou stranu, ten chlap vypadá děsně podezřele. Copak by se takhle klepal, kdyby nic neprovedl?
Když mu řekli, z čeho ho podezírají, vypadal, že každou chvíli omdlí. Zmohl se jen na námitku, že on Fantom není. Kde byl? To jim prý neřekne. Náhle se mu podlomily nohy a on se sesul na chodník. Všimli si, že v dlaních nic nemá. Jiříček si ho důkladně prohlížel a pak prohlásil: „Já bych řekl, že mluví pravdu. A asi vím, proč nám nechce říct, co dělal.“
Proč to není Fantom? Jak na to Jiříček přišel?
