Notář Jíšek měl pod očima pytle a ráno se nejspíš zapomněl učesat. Rozvalovala jsem se v jeho křesle a usrkávala kafe.
Začal: „Říká vám něco jméno Dresler?“
„Máte na mysli TAMTOHO Dreslera?“
Povzdychl si, jako bych ho mučila: „Přesně toho. Lihovar Dresler. Našli jeho tělo a já jsem vykonavatelem závěti.“
No jistě. Vdovec Dresler přišel před deseti lety o ženu a do své smrti po ní truchlil. Nikdy se neoženil a prý každý rok pořádal pouť na místo, kde zahynula. Ale počkat!
„Jak zemřel?“
„Spadl z útesu. Na stejném místě jako jeho žena.“
„Sebevražda?“
„Oficiálně nehoda. Policie v tom nechtěla šťourat a je to vlastně úplně jedno. Mě tíží něco jiného. Dresler po sobě nezanechal žádné dědice a v poslední vůli odkázal veškerý majetek charitě.“
„V čem je problém?“
Jíšek si znovu povzdychl, tentokrát ještě tragičtěji.
„Za chvíli dorazí Linda Dreslerová. Vdova. A dědička.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Objevila se zčista jasna a měla připravenou historku o tom, jak ji zachránili místní a ona se rozhodla, že začne nový život.“
„Kecy!“
Pochopila jsem, že si myslí to samé.
„Podle vás se za ni někdo vydává. Kdo?“
„Problém je, že můj klient po smrti ženy zničil všechno, co mu ji připomínalo. Zůstalo jen několik fotek, dopisy, které jí psal, a pak tohle.“
Podal mi fotky a list papíru. Byla to část jeho deníku:
Postavil jsem dům, ale chyběla mi žena a syn. Rozhodl jsem se, že alespoň zasadím strom. Nebo spíše stromy. Představil jsem si sám sebe za několik dní: sedím v lenošce u krbu a oknem se dívám do uklidňující zeleně. Nasedl jsem do auta a vyrazil do zahradnictví. Tam jsem potkal ji. Linda pracovala jako prodavačka. Na její doporučení jsem koupil modříny a stříbrné jedle. Druhý den jsem ji pozval na večeři. Blížily se svátky a já jí nechal udělat zlaté hodinky. Já hlupák si nevšiml, že je levačka, takže jsem je pak musel zanést ke zlatníkovi, aby je upravil … Linda tehdy bydlela společně se svou sestřenicí Soňou. Ta byla o dva roky starší a studovala medicínu. Linda se jí svěřovala se vším, stejně tak jako své nejlepší kamarádce Mirce. Mirka byla tehdy na dva roky v Anglii jako au-pair. Když se vrátila, šla Lindě za svědka.
„Soňa, nebo Mirka,“ shrnula jsem. „Předpokládám, že obě jsou po smrti.“
Jíšek zakvílel. Někdo zaklepal.
Dáma, která vešla, byla chytrá. Zatraceně chytrá. Hodinky na pravé ruce, místo krátkých vlasů mikádo a vypadala o něco silnější než žena na fotkách. Podoba tu ale byla. Něco spravil čas, něco plastiky a vizážista.
„Dobrý den.“ Hlas měla příjemný, melodický. Nervózní byla tak akorát, jak by nejspíš byla i skutečná Linda.
Jíšek ji požádal, aby mu vyplnila nějaké listiny. Žena uchopila pero do pravé ruky, ale pak se ušklíbla a začala psát levou. Došlo mi, že si s námi hraje.
„Vy jste se prý s manželem seznámila v zahradnictví?“ nadhodil Jíšek.
„Prodávala jsem tam. Pozval mě na večeři a jeli jsme na venkov. Soňa mi tenkrát telefonovala, bála se o mě.“
„Mirka byla v té době ve Francii, že?“ zkusila jsem to. Ani nevzhlédla.
„Ne. Byla v Anglii jako au-pair. Hlídala dvě holčičky.“
„Manžel vám prý koupil hodinky?“
„Ano, ale tyhle to nejsou. Tamty byly zlaté a vyrobené na zakázku. Zničily se během pádu. Byla jsem ráda, že žiju, tak mě hodinky nezajímaly, i když to byl dárek.“
„Dárek?“
„Ano. Blížily se svátky. Dostala jsem je k Vánocům.“
„Myslíte si, že jsem podvodnice?“ zeptala se, když vyplnila papíry.
„Nejen to. Skoro bych řekla, že jste zavraždila pana Dreslera, ale to bude věc policie. Připravila jste si to hezky, ale na něco jste zapomněla.“
V čem udělala podvodnice chybu? Kdo se za Lindu vydával?
